Secrets of Lonely Wolf - Chapter 22

16. července 2017 v 12:00 | LadyD |  My Story - Secrets of Lonely Wolf


"Mám pocit, že je tu něco, co nám neříkáš. Ven s tím Isaacu," ozval se Jack.
"Nevíme nic, co bys nevěděl ty… aspoň ne jistě," spustil jsem sklesle.
"Mluv," pokynul mi.
"Je tu možnost, že Davina nemůže to dítě najít, protože nemá schopnosti."
"To nechápu… krev příbuzného by měla fungovat vždycky, ať se jedná o člověka s nebo bez moci."
"Také funguje, jenže já nejsem v přímém příbuzenském vztahu s tím dítětem, takže šance, že by vyhledávající kouzlo fungovalo, pokud nemá její dítě rodinou magii je dost mizivá," ozvala se Davina.
"Ale určitě na to přijdeme. Davina se snaží přidávat ke kouzlu různé posilující bylinky, najdeme ho," ujistil jsem je rychle, když jsem si všiml, že se Jackson chystá rozmlátit gril. I když popravdě jsem si u toho ani já nebyl jistý.
"Neříkalas, že pokud je kouzlo vázané na to dítě, tak jen ono ho může ze mě sejmout? Když nemá magickou moc, tak jak…" ozvala se Thalia


"To není potřeba. Já svoji moc mám, takže se jednoduše můžu napojit na něj a říct to kouzlo. Jen ho nejdřív musíme najít, což je přesně to, co bych měla právě teď dělat," dořekla a než jsem ji stihl zastavit, tak byla pryč.
"Půjdu radši za ní, než se ze všech těch kouzel zblázní," řek jsem a vydal se ke dveřím.
"Počkej," ozvala se Hayley, "ani jeden z vás moc nejedl. Vezměte si to. Těžko bude sesílat silná kouzla hladová," podávala mi tác plný masa a chleba.
"Díky," pokusil jsem se o úsměv a odešel za Davinou.

Už na schodech jsem slyšel, že je Davina zoufalá a snaží se kouzlit. Všechno vybuchovalo. S povzdechem jsem šáhl po ochranných brýlích, aby mě neoslepil jeden z jejích experimentů jako minule.

"Měla by ses uklidnit. Do další úplňku zbývají tři týdny, máme čas."
"Nemáme. Už jen něco přes dva týdny a já… já už prostě nevím, co mám dělat," zhroutila se na postel.
"V první řadě by ses měla najíst," podával jsem jí podnos.
"Nemám hlad."
"Hladová čarodějka rovná se oslabená čarodějka," usmál jsem se a i proti protestům jsem jí dal podnos do ruky a sedl si vedle ní.
"Dobře," rezignovala a pustila se do jídla.
"Mám takový dojem, že to jídlo je i pro tebe. Teda pokud nechceš, aby pode mnou prasklo koště," usmála se.

Vzal jsem si tedy také něco k jídlu a pozoroval Davinin zamyšlený výraz, který nezmizel ani teď. Nechal jsem ji tedy přemýšlet a po tichu jedl svoji porci.

"Už to mám," vykřikla po chvíli tak hlasitě, že mi málem zaskočilo.
"Co máš?" zeptal jsem se zmateně.
"Moje krev pravděpodobně nefunguje, protože s tím dítětem nejsem v přímém vztahu, ale Sofiina krev fungovat musí, vždyť je to jeho matka."
"Menší zádrhel, tvoje tetička je už nějaký ten pátek mrtvá… rozprášená." Nechtěl jsem jí kazit radost, ale tohle byl fakt, který se jednoduše nedal přehlédnout.
"Ale já moc dobře vím, že její krev v New Orleans zůstala."
"Absolutně tě nechápu."
"V deníku je kouzlo z černé magie. Podle toho, co je tam napsáno si ho teda upravila a jednou z těch úprav bylo, že místo čerstvé krve použila krystalizovanou. Doufala, že by to mohlo navýšit účinek kouzla, jenže ono selhalo. Znám ji, určitě nepřipravila krystalizovanou krev jen na jedno kouzlo, určitě ještě někde je."
"A krystalizovaná krev pomůže?"
"Sama o sobě by byla pravděpodobně k ničemu, ale pokud ji smíchám s mou krví, mohlo by to zabrat. Je to šance tak padesát na padesát, ale… lepší nápad nemáme."
"Dobře. Tak to zkusíme. Tušíš, kde tu krev najdeme? Obrátili jsme všechno vzhůru nohama a krev jsme nenašli, ani krystalizovanou."
"Nehledali jsme ji. Navíc může být ukrytá třeba i ve šperku, to by bylo tetě podobné. Musíme to projít znova a nejlepší místo podle mě bude začít tam, kde byl deník. V podzemí."
"Dobře, řeknu klukům, ať můžeme pokrýt větší oblast a…"
"Ne, nechci jim dávat falešnou naději. Pořád je tu možnost že to nevyjde."
"Tak půjdeme sami. Chceš jít hned?"
"Určitě. Úplněk se blíží a ta kobka je snad nekonečná."

Vlastně jsem se ani nemusel ptát. Davina si celou tuhle situaci dávala za vinu a pracovala nejusilovněji, jak mohla, aby přišla na nějaké řešení. Být to na ní, přestala by spát, jíst i dýchat do doby, než by zbavila Talii toho příšerného prokletí.
Bez řečí jsem jí tedy následoval k hlavnímu vchodu, ale cestou jsem ještě popadl zbytek jídla. Přece ho tam nenechám jen tak ležet. Navíc to Davinu napadlo, když ho jedla. Byla by ostuda ho tam nechat. A ne, vůbec to nemělo nic společného s mým hladovým vlkodlačím žaludkem.

Už jsme byli skoro u vchodu a já skoro dojedl tu lahodnou pochoutku, když se nám do cesty přimotal Theo.

"Kam se chystáte?" zeptal se a pro jednou jsem v to neslyšel náznak ironie, jen prostou otázku.
"Ven. Čerstvý vzduch prospívá myšlení," odpověděl jsem, jakmile jsem polknul poslední sousto.
"Na zahradě je také čerstvý vzduch," zahrada byl opravdu slabý výraz pro rozlehlé pozemky, které byly okolo domu.
"Já vím, ale chtěla jsem se trochu projít, pročistit si myšlenky, většinou mi to pomáhá," odpověděla Davina a smutně se usmála.
"Dobře, chcete schovat ještě něco k jídlu?" zeptal se, ale pohled upíral na mě.
"Ne, to je dobrý," zamumlala Davina a táhla mě ven. Já jsem jen smutně svěsil hlavu a následoval ji. To maso chutnalo opravdu dobře… bylo tak křehoučké, správně okořeněné a jen se rozplývalo na jazyku. Šance, že něco zbude jen tak je v domě s hromadou vlkodlaků v podstatě nulová.
"Měli bychom se stavit ještě u mě doma. Mám tam veškeré kopie map podzemí. Sice jsem v nich byla už mnohokrát, ale nechci riskovat, že někde špatně zahneme a nebudeme moc najít cestu zpět. Není tu nikdo, kdo by nás mohl nasměrovat."
"To je dobrý nápad. Ale jelikož nemám nejmenší tušení, kde bydlíš, musíš mě vést."
"Vážně? Vždyť jste do sídla přestěhovali prakticky všechny moje věci."
"Já ne. Jack mi zakázal cokoli stěhovat se zlomenými žebry, a to i přesto, že už byla skoro zahojená."
"Jo vlastně… nějak mi to úplně vypadlo. Promiň."
"Přestaň se už za všechno omlouvat, nic se nestalo," usmál jsem se a vzal ji kolem ramen.

Sice se na mě usmála, ale i tak jsem věděl, že si to pořád dává všechno za vinu, i když za nic z toho nemůže. A ze všeho nejmíň za má zlomená žebra.

Ale než jsem jí stihl něco říct, zapípal mi v kapse telefon. Zastavil jsem se a podíval se, kdo mi píše. Pravděpodobně jsem vypadal jak leklá ryba, jelikož jsem otevřel pusu údivem.

"Elena… hádám, že se nejedná o Elenu ze smečky. To je tvoje…?" zeptala se Davina, když mi nahlédla přes rameno, aby zjistila, co mě tak překvapilo.
"Moje bývalá přítelkyně," potvrdil jsem její domněnku. Neměl jsem nejmenší tušení, proč mi píše. Přece mě už nikdy nechtěla vidět a teď se najednou ozve? Proč?

S neklidem jsem otevřel zprávu a pustil se do čtení.

"Sakra," zaklel jsem
"Děje se něco?" ozvala se Davina.
"Nic, jen že Chris bude mít narozeniny a mě to při tom všem, co se tu děje vypadlo z hlavy."
"Chris?" optala se Davina nechápavě a mě došlo, že jsem se jí o něm zapomněl zmínit.
"Elenin a můj… syn," odpověděl jsem a opatrně sledoval, jak se bude tvářit.
"Tvůj syn?" zamumlala zaraženě.
"Jo… promiň, měl jsem se o něm zmínit."
"To určitě… ale já myslela, že si vzala někoho jiného, a když má s tebou syna, jak…?"
"Je to dlouhá historie," zamumlal jsem.
"A ke mně je dlouhá cesta. Můžeš začít mluvit." Nebyl jsem si jistý, jestli je naštvaná, nebo jen překvapivá, ale aspoň už nebyla tak zamyšlená a měla něco jiného, na co se mohla soustředit. A tak jsem jí začal vyprávět svůj tragický příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama