Secrets of Lonely Wolf - Chapter 23

30. července 2017 v 12:00 | LadyD |  My Story - Secrets of Lonely Wolf


"No, a tak jsem ocitnul tady," dokončil jsem vyprávění, akorát když jsme dorazili k Davinině domu. Davina přešla zamyšleně k brance.
"Takže ty, vlkodlak, máš syna. Máš ho s upírkou, která tě opustila, kvůli jinému upírovi, tak jsi odjel sem a poznal jsi mě, čarodějku."
"No, myslím, že bys měl napsat knihu. Byl by to hotový bestseller!" uchechtla se.
"Přiznám se, že jsem čekal zcela jinou reakci," zabrblal jsem.
"A to mám tady teď začít hysterčit?"
"Nějaká obyčejná holka by se tak možná zachovala, ale oba víme, že já nejsem jen tak obyčejná," šibalsky se usmála.
"Teď vážně," položila mi ruce kolem krku.
"Jsem ráda, že jsi mi to řekl a jsem v pohodě, takže si z toho nemusíš dělat hlavu," usmála se a políbila mě.
"No, a teď už honem do práce!" zavýskla.
"Vítej v našem, tedy v mém, čarodějném sídle," s úsměvem poklepala na starou branku.
"Páni," vzhlédnul jsem k nebi, kam se tyčil obrovský dům ve viktoriánském stylu. Davina se jen lehce pousmála a strčila do branky, která se se skřípěním otevřela.


Dům se zdál zevnitř ještě větší než z venku. Byl perfektně upraven jako by tu všechno mělo řád.
"Tak kde začneme?" zeptal jsem se po tom, co jsem si obhlédl celou halu.
"Já si dojdu pro ty kopie a ty, když už jsme tu, se můžeš podívat, jestli něco neobjevíš."
"To je dobrá nabídka, ale já raději půjdu s tebou," zašklebil jsem se.
"No, dobře, jak chceš."

Davina zamířila ke schodišti, tak jsem ji následoval. Její pokoj se nacházel na konci chodby v prvním patře. Pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho, jak to tu vypadá. Opravdu tu všechno mělo přesný řád. Všechno bylo úhledně naaranžované. Trochu to tu připomínalo, nějaký perfektní dům z reklamy. Vážně, v Jackově domě je tak trochu chaos, ale tady, tady ne.

Davinin pokoj byl téměř prázdný, jelikož kluci skoro všechen nábytek přesunuli do Jackova domu. Zbyl tu jen jeden stůl, skříň, křeslo a malý kulatý kobereček. Davina se rozběhla ke koberečku, odhrnula ho a odkryla prostor s uvolněným prknem. Oddělala ho a zpod podlahy vytáhla velký kožený tubus.

"Proč máte vy čarodějky tendenci schovávat všechno pod podlahou?" zeptal jsem se a Davina se jen usmála, potom vytáhla z tubusu několik archů papírů a začala je roztahovat po zemi.
"To si děláš legraci?"
"Co?" zeptala se.
"Tohle všechno je pod vaší hrobkou? To v životě nic nenajdeme!" postěžoval jsem si. Davina se začala smát.
"Nemusíme projít všechno. Stačí, když se dostaneme sem," ukázala prstem na jeden z plánů. To, na co ukazovala, byl obrázek kostky, nad kterým bylo velkými písmeny napsáno, TREZOR.
"Ou bezva, tak abychom vyrazily," Davina přikývla, sbalila mapu a zbytek opět uložila pod podlahu.

Z domu jsme vyrazili svižným krokem. Davina po cestě rozložila mapu a začala ji zkoumat. Jak tak do ní zírala, začala pomalu zrychlovat, až nakonec běžela.

Na hřbitově bylo úplně prázdno, což mě nijak nepřekvapilo. Od doby, co jsem přijel, tu nikdy nikdo nebyl, tedy kromě nás, vlkodlaků, a čarodějek. Davina rychle otevřela hrobku a společně jsme sestupovali do hlubin podzemí. Asi po pěti minutách jsme zastavily na konci chodby, před velkými železnými dveřmi. Davina schovala mapu do kapsy a postavila se přímo před dveře.

"Aperiesque ostium," zamumlala a ozvala se velká rána, po ní další a po ní ještě několikrát. Potom se dveře otevřely a odhalily poměrně malý prostor se spoustou starožitného nábytku, skříní a polic.
"Tak fajn, pusťme se do toho!" zvolala a vstoupila dovnitř. Následoval jsem ji a začal prohledávat první skříňku.
"Sakra," zarazil jsem se po chvíli.
"Co se děje?"
"No, uvědomil jsem si, že vlastně nevím, co mám hledat."
"Nikdy jsem krystalizovanou krev neviděl, nemám nejmenší ponětí, jak to vypadá!" Davina se jen pousmála.
"Stačí, když budeš hledat malou lahvičku nebo zkumavku."
"Zkumavku, jasně," pokýval jsem hlavou a pokračoval v hledání.

Čas mezitím rychle ubíhal, ale naše hledání bylo pořád neúspěšné. Prohledali jsme snad úplně všechno. Na chvíli jsem se zastavil a sledoval Davinu, jak zuřivě prohlíží šuplíky, které už stihla prohlídnout předtím nejmíň dvakrát. V obličeji měla výraz čistého zoufalství.

"Davino?"
"Hmm," zamručela.
"Davino, přestaň!" okřikl jsem ji.
"Musíme si to přiznat, nic tu není," rozhodil jsem rukama o prostoru.
"Musí to tu být, byla jsem přesvědčena, že je to tu!"
"Davino, prohledaly jsme úplně všechno a nenašli jsme nic. Prostě to tu není."
"Všechno ne!"
"Cože?"
"Neprohledaly jsme všechno," řekla a koukla na místo, kde se na podlaze nacházela kůže ledního medvěda.
"No to si děláš legraci," zamručel jsem a rychle odhrnul medvěda. Jak se dalo předpokládat, nacházel se tam další skrytý poklop.
"Taky mě to mohlo napadnout, že tu bude opět něco pod podlahou," pohlédl jsem na Davinu a ta se jen zasmála. Chytil jsem za kliky na poklopu, zatáhl, ale nic se nestalo.
"Pozor, pusť mě k tomu," řekla Davina.
"Statim apertace," zamumlala, zatáhla za poklop a ten se se skřípěním otevřel. Davina vykulila oči.
"Co je? Co tam vidíš?"
"Pojď, rychle," zvolala a skočila dovnitř.

Stáli jsme v miniaturní místnůstce naplněné od shora dolů hromadou starých knih a svitků. Byla tam taky malá polička a na ní spousta různě tvarovaných lahviček s jakou si divnou substancí. U každé lahvičky byla cedulka. Davina přiskočila k polici a vytáhla jednu oválnou lahvičku, na jejíž cedulce stálo "SOFIE".

"Našli jsme to!" zaradovala se a skočila mi kolem krku.

Zpátky domů jsme běželi. Davina uháněla několik kroků přede mnou, až mě to samotného překvapilo. Po chvíli mě čapla za ruku a táhla mě za sebou. Vtrhla do domu jako lavina, nechala mě stát u dveří a sama prolítla halou a vyběhla schody rovnou do svého pokoje.

"Co se jí stalo?" zeptal se udiveně Jackson, kterého Davina po cestě ke schodišti málem porazila.
"Našli jsme něco, co by jí mohlo pomoct," odpověděl jsem a rychle se vydal za ní a Jackson mě následoval.
"Davino," stála v pokoji a chvíli se rozhlížela, potom mi vrazila lahvičku do ruky a začala běhat po místnosti a shánět různé věci a všelijaká udělátka.
"Páni, vypadá to dost jedovatě," zkoumal jsem obsah lahvičky proti světlu.
"Ukaž," Jackson mi vytrhl lahvičku z ruky a se zájmem si ji prohlížel.
"Co to je?" zeptal se.
"To je krev," odpověděla Davina a Jackson se zatvářil trochu znechuceně.
"Co s tím teď budeš dělat?" zeptal jsem se při pohledu na hromadu věcí, kterou nanosila na pracovní stůl.
"V první řadě musím tu krev zahřát. Abych mohla provést vyhledávací kouzlo, potřebuju tu krev tekutou," řekla a pustila se do práce.

Nějakou chvíli jí to zabralo, ale nakonec se podařilo. Davina nyní držela misku plnou směsice své a Sofiiny temně rudé krve. Přistoupila k velké mapě, rozložené na druhém stole. Vylila obsah misky přesně doprostřed. Zhluboka se nadechla.

"Quo ad suum genus," zamumlala vyhledávací kouzlo a krev se začala pomalu pohybovat po mapě. Najednou se zastavila.
"Našla jsem ho, kouzlo fungovalo!" zaradovala se Davina. Pohlédl jsem na mapu a zarazil se.
"No to snad nemyslíš vážně!"
"Co?" zeptal se Jackson a přiskočil k mapě.
"Vypadá to, že se Isaac zase podívá domů," odpověděla Davina a ukázala na mapu. Na místě, kde se krev zastavila a utvořila kruh, se totiž nachází Ipswich. Město, které jsem před několika měsíci opustil s tím, že už se do něj nikdy nevrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama